Mám rád písně, za kterými je nějaký příběh a Taxík takový příběh má. A ne jen tak ledajaký. Zuzana Navarová se na stránkách časopisu Neon (05/2000) podělila o vzpomínku a já si dovolím tento text sdílet z vámi. Tak tedy hezké počtení…
Psal se rok 1983, nebo 1984? Nevím, ale bezpečně vím, že jsme se tehdy s Karlem Plíhalem vraceli tramvají z břevnovského klubu Na Petynce. Muzikanti těch let mívali milý a neotřesitelný zvyk, který s chabými výsledky nabourávaly časem snad jen manželky, totiž, že po produkci zásadně nechodili domů, nýbrž se obvykle nahrnuli do nejbližší hospody, aby si znovu a znovu upřesňovali, jak to svoje umění vlastně mysleli. Etnograf by možná řekl: „Folklór?“ Pokud ano, já říkám: „Škoda ho!“ K nelibosti rozumné části obyvatelstva však většina tehdejších lidových hostinců zavírala ve 22.00 hod., a tak jsme se tedy, Karel a já, bezcílně komíhali zavěšeni na madlech tramvaje dnes už mně neznámého čísla směrem k Václaváku s jakousi neurčitou představou, že se přece ještě nerozloučíme, když už jsme se tak hezky sešli. Vyskočili jsme na Můstku, vystoupali asi do poloviny poloprázdného náměstí, a protože bylo teplo, usadili jsme se na lavičce a hleděli do noci na probouzející se tajný život socialistického velkoměsta. Karel vyčaroval flašku bílého vína, již někde po cestě duchapřítomně zakoupil, to aby se nám lépe přemýšlelo, a povídali jsme a povídali. Nejprve o písničkách, pak o taxíkářích, o vekslácích, o pinglech, o kurvách a o všech těch panoptikálních bludných Holanďanech, kteří pro peníze či z nedostatku lásky mátožně i freneticky vířili mezi „Zlatou husou“, „Evropou“, „Roštem“, „5 P“, „Jaltou“, „Téčkem“ a nebo „Narcisem“. S očima navrch hlavy jsem Karlovi vyprávěla o Hraběnce, dámě požehnaného věku, jež v minisukni, ověšena bižuterií a zahalena v kožešinovou pelerínku přicházívala do podniků, aby sem tam rozdala pár autogramů západoněmeckým návštěvníkům (mám důvodné podezření, že bývala uváděna v turistických průvodcích jako jedna z atrakcí města), ale především, aby se s blahosklonným úsměvem nechávala obletovat křehkými a možná i hodnými chlapci, jež se v tom svém nočním životě mydlili jak nudle v bandě, a pomalu se mě zmocňoval pocit, že jsme oba, Karel i já, nadosah jedné velké neznámé pravdě a ukrutnému dobrodružství. A tak onoho pozdního večera seděli na potměšile ztichlém Václaváku dva mladí rozervaní umělci a měli ze všeho hlavy jak věrtele. Nezbylo jim, než ony věrtele vzít a nasypat je do písniček, každý do té své. Jaká zvláštnost, ocitají-li se dnes obě písničky stejně tak pospolu, jako na počátku jedné vlahé, roztodivné noci uprostřed Prahy…
Zuzana Navarová d. T., 2000
Plíhal svoje myšlenky promítl do textu písně Taxík, kterou nahrál v roce 1985 na své první, „modré“ album, Navarová do písně Pozdě na večeři.
Předehru, 1. + 2. sloku a mezihru jsem napsal podle studiové nahrávky. Ve zpěvníku je uvedeno, že se hraje s kapodastrem na 4. poli, správně je to ovšem na 3. poli, tj. v F dur., já to zazpívám max. s kapo na 1. poli.
Část písně od „Semeleme všechno možný…“, kdy je kytara na CD zahlušena houslemi, violou a violoncellem, jsem odposlechl ze záznamu koncertu „po svatbě“ z roku 1984. Přechod mezi 2. a 3. slokou je trochu jinak než G-A7-D-D#dim-Emi7-Edim. Je tam jen G-A7 a D přes celý takt.
Zde si dovolím malou vsuvku, která se týká procesu tvorby tabulatur. Každé písni se věnuji minimálně několik dní, kdy poslouchám tón po tónu, v různých rychlostech, porovnávám intervaly a snažím se odposlechnout všechny souzvuky, ale přesto vždy zpětně najdu nějakou nepochopitelnou chybu. Dnes jsem přišel k počítači, podíval jsem se na kousek, který jsem sesmolil včera večer a říkám si: „Takhle blbě by to snad Plíhal nehrál“. Tak si to pustím znova a slyším to úplně jinak, než minule. Z toho jsem tedy občas trochu smutný. Ono v případě Taxíku nějaká ta chybka asi nevadí, protože je to v podstatě jen takový „kolovrátek“ (jak by řekl Petr Rímský) v akordových hmatech, ale to by člověk nesměl být tak trochu autista a honit každou notu, že ano…
No, zpět k tématu…píseň tedy pokračuje 3. slokou, která má trochu jinou strukturu než zbytek. Na konci je akord A+ (Aaug), který se může krásně zahrát ve dvou polohách, mezi kterými je slide.
Poslední sloka se hraje (tedy doufám, podrobně to už zkoumat raději nebudu…) stejně jako 1. a 2., jen s drobnou variací v úplném závěru.
Taxík - pixy.cz - plihal.wz.cz D D♯dim Emi7 Edim 1. Jsi už dlouho pryč a nikdo blízkej není nablízku, Hmi F♯mi G A pštros je na tom líp, ten může strčit hlavu do písku, G A F♯mi7 Hmi7 a já ji strčím do okýnka nejbližšího taxíku, G D G A7 D D♯dim Emi7 Edim řeknu: pane taxikáři, dvakrát kolem rovníku. 2. Taxikář se s pochopením a se mnou vrhne do proudu aut, co trochu připomínaj' karavanu velbloudů, budeme se zvolna houpat noční městskou Saharou, onen pán mi bude třeba líčit trable se starou. G E7 R: Semeleme všechno možný: ženský, fotbal, politiku, D D/C♯ Gmaj7/H D7/A nic nestojí za nic, ale hlavně, že nám chutná, G E7 a ve zpětným zrcátku toho erárního žigulíku A A+ zmizí moje trápení a všechno bude putna. 3. Jsi už dlouho pryč a já se vozím v noci taxíkem s ukecaným, s užvaněným, ale s prima chlapíkem, co mi říká při loučení:"Jó, mladej, život je pes, tak to bude, počkej moment, pět set dvacet káčées."
Soubory ke stažení: zip archiv – gp a pdf